(txt: ivan mackerle)

Nepolapitelný Pérák

Zjevoval se hlavně v noci. V dlouhém černém plášti a v botách opatřených silnými pružinami, které mu dodávaly neuvěřitelnou schopnost: skákat vzduchem do obrovské výšky a dálky. Často hladce přeskočil zeď a někdy i dům jediným velikým skokem, kterým zmařil všechny pokusy ho dopadnout. Do obličeje mu nikdy nikdo pořádně neviděl, jen oči mu prý občas zářily jako baterky. Lidé mu uačali říkat "pérák".

Dodnes se neví, kdo to vlastně byl. Náměsíčný cirkusový artista nebo vynalézavý bojovník proti nacistům a kolaborantům? Pérák se objevil někdy uprostřed války, když vrcholila nacistická hrůzovláda a nenávist k okupantům. Z šera protileteckých zatemnění, dodávajících zcela jiný, tajemný a strašidelný ráz místům ještě nedávno tonoucím ve světle první republiky, začala vystupovat záhadná postava děsící především nacisty pro svou nepolapitelnost. A lidé, ikdyž se ho zpočátku báli, uviděli v něm brzy hrdinu, protivníka surových okupantů.

Pérák antifašistickým sabotérem
Jeho věhlas se šířil a současně narůstaly povídačky o jeho schopnostech. Zprvu unikal metrovými skoky, pak přeskočil autobus, brzy vyšehradské hradby a pak překonaly jeho schopnosti možnosti člověka úplně. Pérák nabýval rysů přízraku. Lidé jej potkávali ve dne i v noci, zjevil se uprostřed města, v dělnické kolonii i v polích. Nikdo však nevěděl, jaké má cíle. Chtěl děsit, nebo cíleně škodit Němcům a kolaborantům? Mnozí tvrdili, že nacistům poškozoval výzbroj a techniku. Na pérech byl nepolapitelný, vždy unikl. Ale zase se ukázalů jako černá postava proti nebi, chodil po plzeňských střechách, strašil v Drahelčicích na Kladensku, děsil svítícím křížem noční chodce u Hořesedel. V Brně čekávali lidé na Francouzské ulici, pozorovali jej na střeše domu. Objevoval se hned tu a hned jinde. Především však řádil v Praze. K jeho zamolovaným místům patřily vedle Vyšehradu i Olšanské hřbitovy, Židovské pece, Branický lom, ale také Košíře a Šárka. Ve vnitřní Praze si pérák oblíbil karlovo náměstí. Ale nebylo čtvrti, kde by se byl neukázal. Podle svědectví pana Zíky a paní Wegenknechtové přepadl na žižkovské Osadě esesáky, jinde vyděsil pochodující četu wermachtu a neušetřil ani oddíl vládního vojska.

Černé "něco" přeskakuje vlak
Když ale ve Vysočanech začaly ženy odmítat chodit do továrny na noční směny, Němci se rozzuřili. Citelně to poškozovalo německou zbrojní výrobu. Paní Miluše Svobodová, bývalá pracovnice archivu, byla svědkem, jak oddíly Sicherheistdienstu pořádaly v Libni na péráka honičky, ale bez výsledku. "Velký zátah na péráka se odehrál i na Žižkově," vzpomíná Jiří Klinger z Kobylis. "Můj známý, zesnulý Josef Špiling, ho zahlédl na vlastní oči." Pozdě večer se vracel z práce domů Husitskou ulicí, ale zastavili ho němečtí vojáci. Oblast kolem dnešního tachovského náměstí byla uzavřena, objevil se tam prý pérák. Panu Špilingovi se nechtělo obcházet uzavřený úsek,a tak zkusil zkratku. Na konci ulice ale narazil na vojáky znovu. byl na ně divný pohled. Stáli u zdi jako sochy a u nohou jim seděli psi, jako by se něčeho báli. Z ticha se náhle ozval zvuk vlaku, a když kolem závory začaly projíždět vagony, vynořil se černý stín. V tu chvíli začali vojáci střílet ze samopalů. Postava se odrazila od země, přeskočila projíždějící vlak a pak velkými skoky zmizela ve tmě žižkovského kopce. Pomalu jedoucí vlak bránil vojákům, aby za ním běželi. To skákající "něco" na pana Špilinga silně zapůsobilo a příhoda jím otřásla. Pokud by se někdo domníval, že pérák byl mýtus a sloužil lidem jako náhrada blanických rytířů během okupace, je na omylu. Dr. Miloš Pulec z Národopisné společnosti při ČSAV provedl v 60. letech anketu na území republiky a zjistil, že tradice o pérákovi žila dávno před nacisty. Na Jihlavsku se ukazoval v letech 1936 až 1937, když jej lidé vídali přeskakovat jedoucí vlak na trati z Německého Brodu do Humpolce. Ale ještě dávnější kořeny našel dr. Pulec v severozápadních Čechách, zvláště na Mostecku a Lounsku. jako péráci zde vystupovali kostelníci a jiní činovníci římskokatolické církve, kteří v tomto zakuklení chtěli lidem nahnat strach a odvrátit je od vystupování z církve. Krátce po 1. světové válce se totiž mezi horníky šířilo ateistické hnutí a pérák sloužil jako zmodernizovaná náhrada čerta. Místo rohů, ohonu a kopyt si kostelníci navlékali vysoké boty na pérech a masku koňské hlavy se svítícíma očima. Někteří byli odhaleni a podle svědků dokonce zbiti. Paní Křížová z Loun vzpomínala, jak jistý farář z Hněvína tajně promítal podivnou laternou magikou obrazy skákajícího strašidla, takže horníci z Mostu se tudy báli cjhodit z odpolední směny domů. Podobný případ, ale z válečné doby, vystopoval nedávno Ladislav Louthan z Liberce. Od paní Lhotákové z Držkova se dozvěděl, že zdejší farář tu v noci promítal do údolí pohyblivé obrazy skákajícího panáka pokaždé, když tudy projížděla německá vojenská kolona.
Přirozené vysvětlení se nakonec našlo i pro péráka strašícího za protektorátu v Jihlavě. Byl černý, dlouhý a pronásledoval zejména ženy u hřbitova a v odlehlé uličce pod hradbami zvané V důlkách. Nosil velké boty na pérech, dřepem se odpichoval od země a přeskakoval prý i prkenné ploty, jimiž byla zapadlá ulička lemována. podle zápisu z jihlavského Muzea vysočiny ho nakonec německá policie dopadla. Byl to pomatený německý zahradník Hanus, který bal po válce odsunut.
Pérák ale není jen česká specialita. Podobné strašidlo se objevovalo v Londýně už v roce 1837. Mělo špičaté uši, ostré pařáty a planoucí oči. Nosilo plášť a skákalo vzduchem jako na pérech. Angličané ho pojmenovali Skákající Jack. Zdálo se také, že ostrovní varianta našeho péráka je odolná i proti střelbě. Když v roce 1877 pronikl Jack do britské vojenské základny, vojáci na něj zahájili křížovou palbu, ale nijak mu tím neublížili. V Anglii se naposledy objevil v Liverpoolu v roce 1904. pak se přestěhoval do USA.

Člověk nebo mimozemšťa?
I za oceánem pak udivoval svou nadpřirozenou schopností přeskakovat vysoké ploty a bez potíží unikat svým pronásledovatelům. Oblíbil si oblast Cape Cod v massachusetts, kde byl v letech 1938 až 1945 mnohokrát viděn a pronásledován.
Bylo ale zřejmé, že se nemůže jednat o stále jen o jedno a totéž individuum. Tak dlouho by přece nemohl žít, a kromě toho se občas objevil ve stejnou dobu na zcela různých místech. Zdá se být rovněž vyloučeno, že by se tímto způsobem bavily generace vtipálků. Neuvěřitelné skoky až do výšky šesti metrů by nedokázal ten nejobratnější muž, i kdyby měl na botách ony boty s pružinami. Někteří badatelé proto spekulovali, že Skákající jack nebyl člověk, ale "někdo" z jiné dimenze či planety. Dokládají to případem z roku 1953 z amerického Houstonu v Texasu. Nepolapitelný skokan tam prý vyskočil na strom a pak zmizel. Bezprostředně poté se prý ozvalo zasyčení a na obloze se objevilo UFO.
Patřil také česká pérák z dob okupace mezi tyto bytosti "odjinud", nebo to byl člověk nadaný nadpřirozenými schopnostmi? Po definitivní porážce nacismu se pérák doslova vypařil, a tak na tuto otázku budeme dnes už jen těžko hledat odpověď.